„Erdogan znovu otevřel panturkickou kartu a Arméni jsou jedinou přirozenou etnopřekážkou ve sjednocení všech turkických národů,“ říká v rozhovoru o historických kořenech i současné eskalaci konfliktu o Náhorní Karabach politolog a bezpečnostní expert na oblast Kavkazu TOMÁŠ ŠMÍD.

Mgr. Tomáš Šmíd, PhD., vystudoval politologii a je expertem v oboru bezpečnostních a strategických studií se zaměřením na oblast Kavkazu a postsovětský prostor. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu. S Centrem studií genocid Terezín v minulosti spolupracoval mj. na uvedení kurzu Studia genocid a masového násilí na Univerzitě Karlově v Praze, který byl prvním kurzem svého druhu v České republice. Minulý týden se připojil k Výzvě Centra studií genocid nejvyšším ústavním činitelům ČR ve věci zahraniční politiky Turecka.

Autor rozhovoru: Šimon Krbec, Centrum studií genocid Terezín

Centrum studií genocid Terezín: Před dvěma týdny zahájily ozbrojené síly Ázerbájdžánské republiky rozsáhlé vzdušné, raketové a pozemní útoky podél tzv. kontaktní linie v oblasti Náhorního Karabachu, kde žije početná arménská komunita. Z Karabachu se stalo jedno z ústředních témat českých i evropských médií. Spor o tuto enklávu má přitom kořeny v hluboké minulosti. Kdo a o jaké území v tomto sporu bojuje?

Tomáš Šmíd: Konflikt o území Náhorního Karabachu, které je součástí širšího historického území zvaného Karabach, je vyjádřením letitého mezietnického sporu o jeho kontrolu mezi Armény a Ázerbájdžánci. V rámci informační války obou stran dochází k nesmírné politizaci historie, která zachází až do starověku, a jedná se vesměs o snůšku neudržitelných mýtů. Dlužno dodat, že v tomto ohledu selhávají intelektuální a akademické elity obou národů. Jako u většiny etnonacionalistických konfliktů je klíčem k pochopení sporu o Náhorní Karabach demografická realita a národnostní politiky jednotlivých imperiálních mocností v 19. století.

Území Náhorního Karabachu bylo z etnického hlediska většinově osídleno Armény. Náhorní Karabach byl od počátku 19. století součástí ruského impéria, to znamená že se z hlediska arménského historického etnoprostoru jednalo o Východní Arménii. Karabašským Arménům se tak vyhnula genocida spáchaná na Arménech na historickém arménském území, které ovládala Osmanská říše, předchůdce dnešního Turecka. Když oblast Náhorního Karabachu následně ovládli sovětští bolševici, Arméni tvořili přes 90 % jeho populace. Přesto bylo toto území včleněno pod správu sovětského Ázerbájdžánu. Bylo to primárně důsledkem dohod Lenina s Kemalem, který za své turkické soukmenovce horlivě lobboval. A nespokojenost většinových Arménů s touto skutečností je základem dnešního konfliktu.

Dnešní Arménie a Ázerbájdžán jsou pozůstatky socialistických republik Sovětského svazu. Jak se vůbec tyto dva etnicky i nábožensky odlišné národy staly součástí sovětského Ruska? Na sklonku první světové války spolu Arméni a Ázerbájdžánci dokonce založily společný stát, Zakavkazkou federaci…

Tady ty různé Zakavkazské federace, nebo například Federace horských národů na severu Kavkazu, byly pouze efemérními útvary, které neměly dlouhého trvání a jejich jednotlivé tvůrce si většinou „pásla“ ta či ona velmoc s rozdílnými cíli. Podle toho to také dopadlo. Jinak u obou národů je třeba podotknout, že se nestaly součástí sovětského Ruska en bloc. Výrazná většina historické Arménie byla zlikvidována mladotureckým osmanským režimem a práci dokonal nástupnický Kemalův režim v Turecku. Vrcholem byla právě zmíněná genocida, která připravila o život minimálně přes milion Arménů – Arméni operují s pro ně symbolickým číslem 1,5 milionu. Další desetitisíce uprchly a ti, co zůstali v nově vznikajících státech jako Sýrie či Libanon, nedisponovali žádnou administrativně-územní jednotkou. Pouze kavkazští Arméni se stali součástí sovětského Ruska a následně SSSR. Ázerbájdžánci, navíc s ještě nedotvořenou etnickou identitou – mnozí z nich se považovali jednoduše za „východní“ Turky – byli rozděleni mezi sovětské Rusko a Írán. A dodnes většina Ázerbájdžánců žije v íránské provincii Azerbaycan (Azarbaijan), nikoliv nezávislém postsovětském Ázerbájdžánu. Ona ta etnické geografie je v tomto prostoru velmi složitá.

Území Náhorního Karabachu tvořilo od roku 1923 tzv. autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské socialistické republiky. Co to znamenalo a jaký byl demografický vývoj uvnitř oblasti?

Znamenalo to velkou nespokojenost většinových Arménů, jejich pocit zrady ze strany „křesťanských bratří Rusů“, jakkoliv samozřejmě sovětský stát byl mnohonárodní a agresivně ateistický. Ale ten narativ zkrátka přežil. V oblasti docházelo k cílené politice dearmenizace. Územními reformami byl Náhorní Karabach oddělen od vlastní sovětské Arménie a stala se z něj enkláva. Lačinský okres – Arméni jej nazývají Lačin Berdzor – byl totiž vytvořen až v roce 1930. Arménům bylo bráněno ve vzdělávání se ve svém jazyce, Ázerbájdžánci byli afirmativními akcemi stimulováni k osídlování oblasti, aby zvrátili populační disproporce a vyvrcholilo to za Gorbačovovy éry oficiálním zákazem výuky arménštiny a arménských dějin na karabašských školách. Přes cílenou ázerbájdžánizaci oblasti se na konci 80. let podíl Ázerů v oblasti zvýšil na cca 25 % populace, a to mezi ně pravděpodobně počítali i tehdy zde žijící muslimské Kurdy. Demograficky tedy stále tvořili jasnou většinu Arméni a se svými požadavky na změnu statusu Náhorního Karabachu nikdy po dobu existence SSSR nepřestali, pouze se měnila intenzita jejich manifestace.

Byla tato autonomní oblast součástí Stalinových řízených deportací a „demografické“ politiky?

Stalinova národnostní politika zasáhla prakticky všechny národy a etnika SSSR včetně samotných Rusů či Gruzínů – tedy Stalinových soukmenovců. Nicméně Náhorní Karabach se nijak výrazně v tomto ohledu nevymykal. Mnohem více různé deportace a akty genocidy zasáhly na Kavkaze spíše muslimské národy na severu Kavakzu – Čečence, Inguše, Karačajce, Balkary…

Na konci 80. let přerostlo etnické napětí mezi Armény a Ázery (Ázerbájdžánci) v otevřené násilí. Kde udělali soudruzi z moskevského politbyra chybu?

Odmyslíme-li skutečnost, že (nejen) podle mého názoru skutečně Náhorní Karabach nikdy v takovéto demografické realitě neměl být včleněn pod správu sovětského Ázerbájdžánu, tak dělali typickou chybu skomírajících nedemokratických režimů – nebyli schopni jiných nástrojů krizového managementu, než hrubého násilí. V samotné oblasti tehdy centrum podporovalo Ázerbájdžán, což samozřejmě mělo svoji logiku – báli se, že v případě ústupku Arménům spustí domino efekt, který také skutečně koncem 80. let, respektive začátkem 90. let začal. A jinak na demonstracích mlátily sovětské jednotky všechny národy stejnou měrou. Ať v Jerevanu v červenci 1988 či v Baku v lednu 1990.

Je zarážející, k jakým událostem došlo ještě za existence Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Masakry, deportace civilistů. Jak k těmto tragédiím vůbec mohlo dojít pod politickým, bezpečnostním a vojenským velením Moskvy? A kdo byl za masové násilí zodpovědný?

To je strašně složitá otázka. Kdysi jsem v Moskvě vedl dlouhý rozhovor s generálem Ačalovem, tuším rok před jeho smrtí v roce 2011, který velel operaci v Baku v lednu 1990. Tehdy proti sovětským občanům zasáhla armáda, nikoli milice či KGB! Ačalov mi ukazoval rozkaz k té operaci parafovaný nikým jiným než Gorbačovem. Přesně tím Gorbačovem, nad nímž se dnes na Západě rozplývají i mnozí akademičtí historici, jaký to byl dějinný velikán. Tím chci hlavně říci, že centrum vědělo moc dobře, co se děje. Problém byl, že jak se ono samo otřásalo, ne vždy bylo schopno či dokonce ochotno reagovat včas a správnými nástroji. Když už se odhodlalo k činu, tak bylo, jak jsem již říkal výše, schopno reagovat pouze represivním násilím. Takže odpovědní jsou samozřejmě klíčoví představitelé politického a bezpečnostního aparátu s Gorbačovem v čele.

Jakou hrál roli v tragédii konce 80. let KGB?

Ne až tak velkou, jak by se dalo očekávat. KGB byl opravdu zaměstnán primárně děním v centru samotném. Důsledky Gorbačovovy glasnosti, která otevřela řadu Pandořiných skříněk. KGB byl konzervativní aktér, který si možná přál částečnou perestrojku, ale určitě ne glasnost. Vcelku správně tušili, že glasnost a uvolnění cenzury znovuobnoví nacionalismy, různé historické křivdy a letité animozity, které dosud potlačoval tvrdý represivní aparát. Nicméně samozřejmě v konfliktu svoji roli sehrál, ale spíše už místní oddělení, která se navíc také nacionalizovala a mnozí příslušníci KGB začali být více loajální svému etniku než sovětskému centru. Ostatně největším důkazem je Hejdar Alijev, předchůdce a zároveň otec současného ázerbájdžánského prezidenta. To byl dokonce generál KGB.

Sovětské impérium se zhroutilo v roce 1991. Jednotlivé postsovětské republiky vyhlásily nezávislost. Jak to bylo s oblastí Náhorního Karabachu?

Ten vyhlásil nezávislost také. V září 1991. Jakkoliv bylo letitým cílem sjednocení oblasti s Arménií, tak vlivem okolností a také nejspíše z taktických důvodů učinili tento krok v duchu, že secesionismus je pro mezinárodní společenství více přijatelný než iredentismus.

Co vedlo k válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem v letech 1992-1994? Dalo se tomuto konfliktu nějak předejít?

Tato válka byla pokračováním již probíhajícího konfliktu. Pouze změnila kulisy a z vnitrostátního konfliktu v rámci SSSR se stává mezistátní válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Nicméně arménská strana odmítá ostatně i tuto interpretaci. Tvrdí, že konflikt je vnitrostátní ozbrojený konflikt, chcete-li občanská válka, v rámci Ázerbájdžánu a Arménie je pouze advokátem Náhorního Karabachu na mezinárodní scéně. Každopádně ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach započal již v roce 1988, na přelomu 1991-1992 pouze zintenzivnil do podoby horké ničivé války. A absentovala již Moskva v podobě politického centra, které by mohlo do dění vstoupit, kdykoliv se rozhodne. Podle mého názoru se mu v daných geopolitických okolnostech předejít nedalo, poslední šance na mírové uregulování byla promrhána v letech 1987-88. Možná snad ještě v roce 1989.

Výsledkem války byl vznik nikým neuznané republiky, jejíž drtivá většina obyvatel je v současnosti arménského původu. Co se stalo s ázerbájdžánským obyvatelstvem Náhorního Karabachu?

Buď sami uprchli nebo byli násilně vyhnáni. Mnozí z nich dodnes živoří v nedůstojných podmínkách navzdory nepochybnému zbohatnutí ázerbájdžánského státu díky prodeji energetických surovin na světové trhy. Když jsem se kdysi – v roce 2005 – bavil s uprchlíky u města Barda poblíž linie konfliktu, kteří tam žili stále ve stanových městečkách, tak mi mnozí tvrdili, že Alijevovu režimu jejich bída vyhovuje, protože na nich může poukazovat na důsledky arménské agrese. A tudíž jim reálně ani pomoci nechce. Na druhou stranu arménským uprchlíkům z Baku a dalších oblastí v Ázerbájdžánu také nebylo vždy v Arménii nebo i Náhorním Karabachu nejveseleji a původní Arméni je nevítali vždy s nadšením. Leckdy především proto, že už tak bylo ekonomických zdrojů minimum. Arménie ekonomicky za své vojenské vítězství draze zaplatila a platí neustále. A většina z ázerbájdžánských Arménů ostatně odcházela raději spíše do Ruska či dalších zemí.

Válku provázely i útoky na civilisty. Sporným je dodnes masakr ázerbájdžánských civilistů z února roku 1992, kteří byli na útěku z vesnice Chodžali. Kdo byl za tento incident zodpovědný?

Za prvé bych rád uvedl, že masakr v Chodžali je nepochybně válečný zločin. Ázerbájdžánská strana používá nesmyslně expresivních vyjádření o genocidě, aby na druhé straně vyvraždění milionu Arménů schizofrenně popírala, zlehčovala a zároveň schvalovala. Genocida je především právě-analytický termín a nic neříká o morální povaze zločinu. Morálně nepřijatelné jsou prakticky všechny vraždy. Ale stejně tak je nesmyslné arménské popírání vyvraždění minimálně 150 civilistů v Chodžali – reálně jich bylo ale více. Na druhou stranu je třeba dodat, že arménská strana zločin ani tak nepopírá, jako spíše tvrdí, že její pachatelé jednali svévolně bez toho, že by obdrželi řádný rozkaz od svých velitelů. Podivná je zde také role 366. pluku ruské armády, který zde fungoval formálně jako síla SNS (Společenství nezávislých států – pozn. redakce), ale reálně vojensky již podporoval arménskou stranu. Někteří arménští veteráni tvrdili, že Chodžali byla zkrátka pomsta za Sumgait a Baku, čímž mysleli pogromy na Armény, které se odehrály v těchto ázerbájdžánských městech ještě za Gorbačova. Implicitně tím přiznávali, že jsou si vědomi toho, že byli zabiti nevinní civilisté. Na rozdíl od zmíněných pogromů je ale fakt, že k tomuto masakru došlo během válečného konfliktu, na strategické cestě Stepanakert-Baku poblíž letiště. Kdežto pogromy na Armény mimo válečnou zónu mnohem více připomínaly pogromy na bezbranné Židy ve druhé polovině 30. let v Německu. A ze strany Baku k žádné sebereflexi absolutně nedošlo. Proto je jeho tlak na očernění arménské strany přinejmenším licoměrný, jakkoliv je fakticky podložitelný a nevinní zabití Ázerbájdžánci by si pietu nepochybně zasloužili.

Zbraně utichly v květnu 1994. Jaký byl výsledek války? A jak oblast Náhorního Karabachu fungovala v následujících dvou desetiletích?

Výsledkem bylo faktické vojenské vítězství Arménie, která ovládla naprostou většinu území Náhorního Karabachu a k tomu dalších sedm okresů vlastního Ázerbájdžánu, z nichž utvořila nárazníkovou zónu a také trumf k případným vyjednáváním. Ostatně proto tyto okresy nikdy reálně Arméni nezačali osídlovat. Nicméně, jak jsem již naznačil, geopoliticky a v důsledku toho i ekonomicky se Arménie ocitla v nezáviděníhodné situaci, jelikož s Ázerbájdžánem zůstala ve válečném stavu, vztahy jim regulovalo pouze příměří z května 1994. Tím Arménie ztratila strategické pozemní spojení s Ruskem. Železniční spojení ztratila zcela, jelikož jediná alternativa je přes Abcházii, která se ovšem odštěpila od Gruzie a vzájemné hranice jsou téměř neprůchodné. A arménsko-gruzínské vztahy nejsou také bez vad na kráse. S Tureckem Arménie nemá ani diplomatické styky a vzájemná hranice je také uzavřená. Jižní cesta na Írán je sice bez problémů otevřená, ale jedná se o nepříliš kvalitní horskou cestu a nezapomínejme, že Írán je velmi problematický aktér mezinárodních vztahů a nikoli brána na světové trhy… Náhorní Karabach sám funguje jako poměrně typický de facto stát s tím rozdílem, že fakticky je s Arménií prpojen územně, ekonomicky, měnově i bezpečnostně. A to přesto, že nezávislost Náhorního Karabachu, který změnil název na Republika Arcach (arménský název pro území Náhorního Karabachu – pozn. redakce), ani sama Arménie neuznává. Z Náhorního Karabachu se stala regulérní vojenská pevnost a z každého aspektu běžného života v této oblasti čiší, že prim zde hraje armáda a vojenské záležitosti. Finančně oblast hodně podporuje arménská diaspora, především z USA, Francie a Ruska. Na druhou stranu právě tato diaspora je i nemalým radikalizačním elementem. Jak už to tak často u diaspor bývá…

V posledních letech usedly znesvářené strany k jednacímu stolu v rámci tzv. Minské skupiny OBSE. Jaký byl průběh těchto jednání a proč se na území Náhorního Karabachu opět válčí?

Podle mého názoru Minská skupina dávno nefunguje. Její určitá pozitivní role vyprchala koncem 90. let minulého století a od té doby je to pouze prázdná slupka. Jakkoliv je třeba uznat, že nalézt formát jednání, v němž by obě, respektive všechny tři strany – počítám i karabašské Armény – byly ochotny ke kompromisům, je nesmírně obtížné. Nalézt náznaky řešení s nenulovým součtem je v tomto případě tak náročné, že se i balkánské války z první poloviny 90. let 20. století zdají z hlediska conflict resolution jako hračka… A podle mne je hlavně ázerbájdžánská frustrace z nehybnosti jednání v rámci Minské skupiny příčinou současné re-eskalace ozbrojeného konfliktu.

Území Náhorního Karabachu má rozlohu Pardubického kraje, přesto se k současné eskalaci konfliktu vyjadřují představitelé Francie, Turecka, Pákistánu, a dokonce i Indie. Může malý kavkazský konflikt přerůst v rozsáhlejší vojenský střet velmocí?

V regionálním rozměru ano. V tom formátu, jak fungovaly spory o tuto oblast po celý novověk – Rusko, Turecko a Írán. Je totiž iluzí se domnívat, že by Írán zůstal stranou. Turecké velmocenské ambice jsou v posledním období očividné i mezinárodně-politickému ignorantovi a pro Rusko je Kavkaz bariéra před islámským jihem. Kavkaz zákonitě v případě prohloubení konfliktu proti sobě Moskvu a Ankaru opětovně postaví. Z dlouhodobého hlediska tyto dva státy nikdy spojencem být nemohou a současné sympatie Putina s Erdoganem budou jen jepičím obdobím v dějinách rusko-tureckého potýkání. Kavkaz není vzdálená Libye nebo – z ruského pohledu – Sýrie.

Pro Armény žijící na území Náhorního Karabachu i v samotné Arménii má současný ázerbájdžánský útok ještě jiné, mnohem závažnější konotace. Turecký prezident Erdogan vyjádřil jednoznačnou podporu Ázerbájdžánu. Podle arménských zdrojů se na útoku podílí i turecká armáda. Do oblasti navíc Erdogan údajně dopravil džihádisty ze Sýrie. Co je na tom pravdy?

Sunnitští džihádisté jsou nepochybně do konfliktu zapojeni. Těch důkazů bylo sneseno již více než dost. Je samozřejmě otázka, jakého jsou původu, kolik jich ve skutečnosti je, ale přítomni zde jsou. I v tomto ohledu je to velká výzva ruské bezpečnosti. Jsem si téměř jist, že mezi džihádisty jsou i Severokavkazané čečenského, ingušského či dagestánského původu a jejich případné přechody přes Kavkazský hřbet na ruskou stranu by měly potenciál opětovně zažehnout téměř zadušené protifederální islamistické vzbouřenectví.

Stejně tak je faktem, že Erdoganova podpora Ázerbájdžánu je velmi asertivní, a i jeho rétorika nenechává na pochybách nikoho vnímavého, že krom pro něj typického panislamismu znovu otevřel i panturkickou kartu, přičemž Arméni jsou jedinou přirozenou etnopřekážkou ve sjednocení všech turkických národů – jakkoliv jsem si jist, že turkické Ujgury žijící na území Číny si Erdogan proti Pekingu rozhodně hecovat nedovolí… Do jaké míry v současném konfliktu v Náhorním Karabachu přímo působí turecká armáda, to si tvrdit nedovolím, byť za velmi pravděpodobné považuji působení vojenských specialistů a poradců. Nepřímá vojenská podpora je ovšem silná a nepochybná.

Erdogan již několikrát dokázal, že svou expanzivní a agresivní rétoriku umí podpořit konkrétními činy. Okupace části Sýrie, angažmá v Libyi, provokace řeckého spojence z NATO a bezprecedentní represivní politika vůči domácí opozici a kurdské menšině. Organizace spojených národů před několika dny vyzvala k vyšetřování válečných zločinů v Tureckem okupované severní Sýrii. Nasnadě je otázka, proč by Turecko nemohlo obsadit i samotnou Arménii?

Nemyslím si, že si Turci dovolí zaútočit přímo na Arménii, tím spíše ji obsadit. A ačkoliv si o ruské ochotě plnit nějaké své spojenecké závazky nedělám iluze a osobně si myslím, že jsou schopni Armény na poli mezinárodní diplomacie věrolomně zradit, přesto v současné situaci hraje svoji roli přítomnost ruské armády přímo v Arménii, konkrétně 102. ruské vojenské základy – zhruba o síle divize – v Gjumri. Přílišnou agresivitou přímo vůči Arménii by Turci mohli Rusko ponouknout k nakonec mnohem větší pomoci „historickému spojenci“, než do jaké se Putinovi reálně chce.

Útok na Náhorní Karabach je veden nekompromisně pomocí zakázaných zbraní. Human Rights Watch potvrdila, že ázerbájdžánské síly používají tzv. kazetové bomby. Ty mají za cíl zabít co nejvíce civilistů, navíc rafinovanou formou. Je záměrem Ázerbájdžánu etnicky vyčistit území Náhorního Karabachu? Již nyní je podle arménských i zahraničních zdrojů na útěku polovina obyvatel Náhorního Karabachu.

Zakázané zbraně včetně kazetových bomb se tu a tam ve válkách používají s tím, že ti, kteří tak činí, to popírají. To bohužel není nic překvapivého či nevídaného. Používalo je nedávno nejspíše Rusko v Sýrii, určitě je používalo v čečenských válkách, Saúdové v Jemenu, Izrael je používal v Libanonu, USA v Afghánistánu a Iráku. Není tolik kladných hrdinů, kolik by mohlo v této souvislosti být, protože kazetové bomby jsou opravdu velmi zákeřná zbraň, notabene velmi nebezpečná pro civilisty. Nicméně v souvislosti s aktuálním konfliktem jsou zatím zprávy o použití těchto zbraní na obou stranách. Ázerbájdžánci obviňují arménskou stranu, že kazetovými bombami útočila na město Gandža, Arméni poukazují na užití této munice ve Stepanakertu, Šuši či Hadrutu. Faktem je, že arménská strana dosud dodala nezávislým pozorovatelům více konkrétních důkazů než ázerbájdžánská, která se odvolává pouze na fotografie. Dlužno dodat, že konvenci proti jejich užívání z roku 2008 nepodepsaly ani Arménie, ani Ázerbájdžán.

Jestli je cílem Ázerbájdžánu etnicky oblast vyčistit? Tak samozřejmě, že by na to s jeho případným vojenským vítězstvím došlo, tak jako odešli všichni Ázerbájdžánci, když vojensky zvítězila arménská strana. Otázka je, zda je mírové soužití obou národů v nějaké společné územně-správní jednotce možné. Já osobně bych si to přál, ale vidím, jak je rok od roku svět obou „etnosů“ vzdálen, jak je mladá generace vychovávána k nenávisti, neznají se navzájem. Bude to nesmírně složité.

K největší tragédii v dějinách Arménů došlo bezesporu během první světové války. Pro arménskou menšinu žijící na území Osmanské říše se jednalo doslova o katastrofu. Kolem 1,5 milionu arménských mužů, žen a dětí přišlo o život během jedné z prvních moderních genocid. Pachatelem byl mladoturecký režim vyznávající ideologii panturkismu. Do jaké míry jsou extrémní nacionalismus a expanzivní politika Turecka dnes – po více než 100 letech od genocidy – aktuální? 

Už výše jsem poznamenal, že Erdoganův režim panturkismus vzkřísil. Erdogan je primárně islamista a z hlediska tří základních tureckých zahraničně-politických táborů se vždy díval na pomyslný jih. Nacionalisté se vždy dívali na východ a prozápadní tábor na západ. Erdogan se spojil s nacionalisty. A tato kombinace činí jeho režim extrémně nebezpečným pro regionální a potažmo i světovou stabilitu. A ironií dějin je tento režim členem organizace, která je vnímána jako západní blok – NATO. Díky čemuž mu na Západě prochází řada kroků, za které by jiní vládci byli nemilosrdně vláčeni pomyslnými západními kanály. Navíc Turecko bylo vždy jednotné v popírání arménské genocidy. Jen málo intelektuálů a prozápadní mládeže se odvažovalo na vinu svých předků poukázat. Čili aktuální to je a zatím asi nejvíce od roku 1915. Ostatně podívejme se, jak se Erdogan chová ke Kurdům, a to i mimo turecké území.

Hrozí arménskému obyvatelstvu na Kavkaze genocidní násilí ze strany Turecka a jeho regionálních spojenců? Všechny základní předpoklady – nenávistná dehumanizující rétorika, válečný stav a zejména robustní vojenská převaha – současná situace splňuje. 

Spolu s Tureckem je ta převaha výrazná, to ano. Ale pokud srovnáme vojenský potenciál dvou hlavní stran sporu, není ten rozdíl až tak dramatický. Ázerbájdžánci mají modernější výzbroj, ale arménská strana má nemálo těžké konvenční vojenské techniky zakopané v horách, vycvičenou armádu znalou složitého terénu. Není to zdaleka tak jednoznačné a fyzická asymetrie není pro vojenské vítězství vždy to klíčové. A představa, že by mezinárodní společenství v čele s NATO nechalo páchat nějakou obdobu genocidy svoji členskou zemi, to jsem stále přesvědčen, že v takovém rozkladu ta organizace ještě není. Takže přímé vojenské zapojení Turecka a vybíjení Arménů z jeho strany neočekávám. Snad… Nicméně čím více nečinnosti mezinárodního společenství, tím více bude Erdoganův režim drzý a výbojný, jak ukázal v Sýrii, Libyi, Iráku či východním Středomoří.

Genocida během první světové války je zejména v českých médiích často interpretována jako náboženský konflikt islámu a křesťanství. Mladoturci přitom byli sekulárními nacionalisty, kteří usilovali o celospolečenskou reformu a s islámským náboženstvím toho příliš společného neměli. Jak je tomu dnes? Je ještě Turecko sekulární stát?

Je mnohem méně sekulárním státem, než bylo před Erdoganovou vládou. To je bez debat. Ale na úrovni Saúdské Arábie či – v šíitské variantě – Íránu není. Ostatně Ázerbájdžánci jsou formálně spíše šíité, byť přibývá konverzí k sunně. Erdogan v tomto případě hraje panturkickou nacionalistickou kartou, nikoli panislámskou.

Jak se díváte na reakci české politické scény na současné dění v Karabachu? Je všeobecně známo, že ministr vnitra Jan Hamáček má vazby jak na Turecko, tak i Ázerbájdžán. Transparency International zmínila jeho jméno v souvislosti s rozsáhlým finančním „lobbyingem“ ázerbájdžánského režimu v Evropě…

Ano, ázerbájdžánská kaviárová diplomacie se dotkla i naší země a Hamáček je jejich hlavní koník. Není tedy jediný, Ázerbájdžán zde lovil i v jiných vodách, dokonce si vydržovali jednoho bývalého náměstka ministra obrany. Turci mají velkého advokáta v europoslanci Zahradilovi. Arménská lobby má na západě velký historický náskok, tak se to Ázerbájdžánci snaží dohnat petrodolary. Do nemalé míry je to pochopitelné, mnohem více to vypovídá o těch, které si koupili, než o nich samotných.

Ministři zahraničí Ruska, Arménie a Ázerbájdžánu vyhlásili ve společném prohlášení příměří bojů od 10. 10. 12:00 a návrat k mírovým rozhovorům prostřednictvím předsedů Minské skupiny. Jak bude podle Vašeho názoru toto příměří dlouho trvat? A jaká teď bude role Ruské federace v konfliktu o Náhorní Karabach?

Těžko se to odhaduje, nicméně předpokládám, že toto příměří, které bylo vyhlášeno hlavně za účelem výměny zajatců a padlých těl vojáků, ještě příliš dlouhého trvání mít nebude. Ten konflikt už se příliš rozjel a ázerbájdžánská strana stále cítí, že má dost potenciálu na vojenské řešení konfliktu. A má-li určitý aktér konfliktu podobné nastavení, tak většinou ve vojenském řešení pokračuje. Ruská zdrženlivá reakce je pro mne překvapením v tom smyslu, že mu do bytostné sféry zájmu proniká regionální rival Turecko. Že se hned nepostavilo za Armény, to mne nepřekvapilo. Jeho pozice nikdy nebyla zdaleka tak jednoznačná, jako turecká politika. A také bych nezapomínal na skutečnost, že Rusko nemá příliš zdrojů na další větší konflikt. Sankcemi je vyčerpáno více, než se snaží tvářit. Režimu regulérně chybí peníze.